Kuchyně jménem Kulička

“Slyšíš to?”

“Co?”

“No právě. To je ticho. Nejhorší, co může přijít, je ticho. Podívej.”

Ve vzduchu je ještě cítit křik, který se před vteřinou dvouhlasně rval v kuchyni. Je cítit ucpanou trubkou, která hnízdí hluboko pod dřezem vrchovatého nádobí. Teď je tu pěšina ticha. Tara se škvírou dívá na dva páry nohou vibrující v tom momentu děsu, stojící na hladině, která se měla každou chvíli zhoupnout do naprostého běsnění.  

Lena se lepí na Taru, drží ji, aby se nepohnula, neudělala ani náznak nebezpečného hluku. Tara je přece jen mladá, hloupá a nedisciplovaná. Vyděšeny jsou i čtyři bílé stěny, jen stěží se drží, aby na místě nezešedly. Jsou to ovšem velmi staré stěny, i paralyzované strachem dokáží narozdíl od Kary nebudit pozornost. 

Lena se úzkostně dívá na malý stolek, na němž se třese špinavá sklenice vody. Nese chudák těžce zvukové vlny. Vypadá jako sebevrah před skokem ze střechy mrakodrapu. V tom Lena odstrčila Taru.

„Co blbneš?” vykřikla Tara, to už se ale sklenice tříštila na zem. Úleva skla plná střepů se zasekávala do všeho, co potkala. Hluk. Vřava. Šílená bolest mlátila do zdi. To se potkala ruka s omítkou. A dva páry nohou spustily dupot a rty někde shora začaly řvát tu svou nesnesitelnou muziku.

“Jednou po tobě něco chci! Jednou. Jedinkrát. Vyvařuju ti tady jak úplná husa – chodím nakupovat, tahám se se vším. Uklízím po tobě to nechutný odporný oblečení! Nech mě bejt, vůbec na mě nešahej! Hulváte!”

“Tak se seber a odejdi, když ti to vadí!”

“Mám odejít. Mám odejít? To myslíš vážně? To fakt myslíš vážně? Jak mi tohle můžeš říct? Ty si vůbec ničeho nevážíš! Jak vůbec můžeš něco takového vyplodit z tý tvý odporný huby? Já, co ti celej život podstrojuju!” Hněv burcoval tepny jako přílivové vlny za divoké bouře, až smetly všechno nádobí nahromaděné na lince. 

“A je to vyřešený,” prohlásil klidně. Otočil se. Odcházel.

Vzduchem proletěla nacucaná houba. Odcházel dál. Všechny talíře z dřezu už byly taky na zemi a malé boty je drtily na kusy.

“Ty ses zbláznila,” otočil se a naznačil, že už vážně odchází. 

Jogurtem dostal do tváře. Lednice se vyprazdňovala do prostoru.Situace byla svou povahu groteskní, ale nikdo se nesmál. Stěny úzkostně šedly a černaly. Kuchyně se zcvrkla strachem už víc jak o jeden metr čtvereční.

Lena se třásla a chránila Taru. Škvíra, kterou přihlížely krvavému běsnění, se otevřela. Nedokázala udržet vzduch plný šílenství.

“Ty jsi normální psychouš! Jdi se léčit! Ženská šílená! Vypadni! Vypadni z mého  bytu!Vypadni i s těmi tvými zatuchlými psisky!” chtěl do ní strčit. Viděl střepy na zemi. Zabít tu ženskou bláznivou, měl by klid. V tom ale spatřil Taru krčíc se za Lenou ve dveřích. 

Lena letěla kopancem přes půlku obýváku, hlavou proletěla oknem. Tara nevědíc co dělat těkala pohledem z okna na milovaného páníčka. Ten tam stál a ztěžka oddechoval. Žena se měnila v sochu, nehybnou, zděšenou. Ani si nevšimla, že se zdi kuchyně zmenšily o další metr. Tak tam stáli nehybní. A zdi už nedokázaly udržet hrůzu ve vzduchu, který naplňoval prostor. Snažily se ho vytlačit. A tak se zmenšovaly a zmenšovaly, až se z nich stala docela malá kulička.

Tara, omluvte ji, byla mladá, se na to dívala z obýváku. Na malou kuličku, která rošťácky ležela před ní a převalovala se ze strany na stranu v prostoru, kde ještě před chvílí byla kuchyně.  Popadla ji radostí do tlamy. Na předchozí situaci už zcela zapomněla. Vyběhla dírou po kuchyni ven a letěla si se svým novým úlovkem hrát.